POHLED NA INKLUZI

Napsal Josef Forman

Pojem inkluze - Inkluzivní vzdělávání nebo inkluze je proces, jehož snahou je nastavení takového systému vzdělávání, který umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, resp. navštěvovat školu, ideálně v místě jejich bydliště tímto končí slovník a definice.

Pojďme se podívat co inkluzivní vzdělávání přináší žákům a učitelům odborné střední školy.

Inkluze vychází z několika paradigmat, první z nich je předpoklad, že všichni studenti a pracovníci školy jsou stejně důležití. Je tomu opravdu tak? Pokud se jako pedagog střední školy mám věnovat žákům, kteří vyžadují mou zvýšenou pozornost, zůstává mi ještě dostatek prostoru pro ostatní žáky, kteří "papírově" tolik pozornosti nevyžadují? Je v možnostech učitele, aby pro něj v tu danou chvíli a danou hodinu byli opravdu všichni stejně důležití? Jako příklad uvádím třídu (2. ročník střední školy - učebního oboru), kde se současně vzdělává 34 žáků, třída je naplněna k prasknutí, z 34 stejně důležitých žáků je jedna žákyně s kochleárním implantátem, jeden žák s hraniční inteligencí, dva žáci s ADHD. Celkem dost na jednoho učitele, který v tu chvíli nemá příliš na výběr - vzhledem k přítomnosti sluchově postižené dívky se nemůže příliš pohybovat po třídě (je nutné, aby dívka viděla na ústa a mohla sledovat, co kantor říká), chlapec s hraniční inteligencí má potřebu se doptávat na vše co se říká a je nutné zadání zopakovat přesně jinak se v každé obměně ztrácí. No a chlapci s ADHD na sebe strhávají zbytek pozornosti učitele, který se ze všech sil snaží naplnit individuální vzdělávací plán a plán pedagogické podpory výše uvedených žáků. Je v lidských silách ještě mít na paměti, že všichni žáci jsou stejně důležití a věnovat pozornost i zbývajícím třiceti dospívajícím lidem, ze kterých každý jeden má nějaký svůj osobní problém, který do tohoto vývojového období patří? Učitel je jen člověk a v takovém to počtu a složení třídy to dle mého názoru možné není.

Dalším paradigmatem na zamyšlení je odstraňování překážek v učení a zapojení všech studentů, tedy nejen těch, kteří mají určité postižení či jsou označeni jako "studenti se speciálními vzdělávacími potřebami". Výborná myšlenka ovšem v mnohem menším počtu dětí ve třídě. Naplněná kapacita třídy, v níž učitel odborných předmětů učí maximálně čtyři hodiny týdně a to jen jednou za čtrnáct dní (pokud je jedná např. o učební obory, které střídají týden školy a týden praxe). Jakým způsobem odstraňovat překážky a zapojit všechny studenty do vzdělávání? Pracuje se v těchto případech i s myšlenkou, že překážkou může být i to, že se děti vzdělávat nechtějí? Inkluze pracuje s ideou, že se žáci vzdělávat chtějí, že po vzdělání touží, a učitelé jim někdy brání jejich touhy naplnit. Neměli bychom spíš než neustále přemýšlet nad tím jak odstraňovat překážky, hledat spíše cestu jak bojovat s nechutí se vzdělávat a získávat nové informace? Ano souhlasím, že jsou školy, kde žáci studují a učení věnují všechen svůj volný čas, zkušenost z několika odborných středních škol, ale potvrzuje nezájem a ztrátu ambicí se díky vzdělání posunout v životě dál.

Dostáváme se k dalšímu paradigmatu "vyzdvihování úlohy škol při budování společenství a rozvoji hodnot, nejen při zvyšování výkonů studentů". Souhlasím, stoprocentně souhlasím, ale proč se v tomto případě nenazývají aktivity, které k naplnění tohoto paradigmatu vedou správným jménem. Aby byla myšlenka uvedena na správnou míru, pokud chceme budovat společenství je to o spolupráci učitelů, přitom je všeobecně známo, že jen málokdo je takový soliter, jako středoškolský učitel. Kantor pracuje samostatně, má své metody, které mu fungují a je to tak správně, učitel je osobnost a tím může žákům předávat to, co předává, což žáci také poznají a velmi dobře a velmi rychle vyselektují dobré učitele od těch jiných. Dalším takových "zastíracím" manévrem je například artefiletika, specialita našeho vzdělávacího systému. Pokud se pracuje s jakýmkoliv artefaktem žáka a následným rozborem jeho práce, dotýkáme se jeho osobnosti, a tudíž se dostáváme na tenký led arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie......., žákům mohou pomoci pochopit sebe sama, podílet se na rozvoji osobnosti, formovat žáka a vést ho ke kooperaci a toleranci, přesně tak, jak to předpokládá inkluze, přesto pedagogové, kteří s dětmi pracují v tomto směru jsou nuceni schovávat svou práci pod různé "kroužky", které jsou pro školu přípustné. Chápe vůbec někdo, že cokoliv žák vytvoří ze své vlastní fantazie je hlavně o něm ............ pohádka, příběh, vyprávění, písnička, básnička, obrázek, grafity?.

Paradigma nakonec je vlastně jakýmsi závěrem celého zamyšlení "zohledňování myšlenky, že inkluze ve vzdělávání je jedním z aspektů inkluze ve společnosti". Pojďme dělat inkluzi společnosti a nebudeme muset dělat inkluzi ve školství. Bez inkluze společnosti se nikam nepohneme

Článek vznikl za podpory projektu "Centra kolegiální podpory - cesta k implementaci APIV", který je je spolufinancován Evropskou unií.